Pro ředitele pražské zoologické zahrady Miroslava Bobka neexistuje překážka, která by ho zastavila před naplánovaným projektem, v jehož budoucí úspěch opravdu věří. Přesto při všech povinnostech a náročných manažerských úkolech působí vyrovnaně a optimisticky. Lék na dobré zdraví vidí v psychické pohodě a smysluplné práci.

Daří se vám v roli ředitele udělat si čas na zvířata? Jak často se s nimi dostanete do kontaktu?

Abych pravdu řekl, moc se k zvířatům nedostanu, ale když se v zoo narodí slůně nebo lachtan, chci být u toho jako jeden z prvních. Na takové důležité a zásadní momenty si čas vždycky najdu.

Foto: seznam.cz

Vystudoval jste zoologii na přírodovědecké fakultě, přesto jste po škole nastoupil do rozhlasu.

Vždy jsem měl tendence svůj obor popularizovat. Už na škole jsem spolupracoval s Českým rozhlasem, konkrétně s populárně-vědeckým pořadem Meteor, který tenkrát patřil ke špičce. Poté jsem nastoupil na post rozhlasového manažera, ale přitom jsem stále organizoval mnoho „zvířecích“ projektů. Připomněl bych třeba ve své době slavnou Africkou odyseu, během níž jsme sledovali migraci čápů z Čech do subsaharské Afriky, nebo různé internetové přenosy. Ukázali jsme tak narození patrně posledního severního bílého nosorožce ze Zoo Dvůr Králové. V dalším projektu Odhalení, což byla trochu jiná reality show, se opět přes internet daly sledovat gorily v pražské zoo.

Nyní působíte v Zoo Praha již osmým rokem. Čím vás práce ředitele naplňuje?

Asi se budu opakovat a možná to zní jako klišé, ale žiji sen, který jsem si ani netroufal snít. Svou práci mám rád, je neuvěřitelně zajímavá, mohu díky ní realizovat mnoho projektů prospěšných pro zoo, ať už se jedná o celkový rozvoj zahrady nebo projekty, mezi něž patří například transporty koně Převalského do původního prostředí.

Foto: zoopraha.cz

A váš největší úspěch?

Mám velkou radost, že se zoo rozvíjí, má vysokou návštěvnost a je vnímána velmi pozitivně. Když jsem před osmi lety nastoupil, byl zde starý sloninec se třemi slony. Takže za opravdový úspěch považuji vybudování nového pavilonu, v němž máme stádo se slůňaty, jejichž matky jsme přivezli armádním speciálem ze Srí Lanky. Další radostí jsou zmíněné transporty koní Převalského, kdy jsme v současné době považováni za protagonisty návratu posledního divokého koně do volné přírody, konkrétně do Gobi v Mongolsku. Tím v podstatě navazujeme na činnost našich předchůdců, prof. Bílka, prof. Jandy a mnoha dalších.

Dokážu si tedy představit váš diář, hustě popsaný denními aktivitami a povinnostmi. Jak si nad nimi udržujete kontrolu? 

Povinnosti dělím na objektivně hodně důležité a pak na ty drobnější. A během dne je musím nějak dobře poskládat a postupně vyřešit. Nechci tvrdit, že prací žiju čtyřiadvacet hodin denně, ale trávím v ní času poměrně dost. Navíc se nejedná o práci, do níž přijdete v půl deváté a odejdete v půl páté a ve zbývajícím čase máte čistou hlavu. Téměř veškerý svůj čas vlastně dělám něco, co se zoo tak či onak souvisí.

Foto: ireceptar.cz

Je něco, co vás vyvede z míry? 

Dovedu se rozčílit, ale když vidím, že někdo pracuje se zájmem a nasazením, je pro mě daleko snazší odpustit i případné chyby. Co mě však opravdu dokáže vyvést z míry, je, když musím bojovat s někým, kdo jen řeční a nic pořádně nedělá.

Jak se udržujete v kondici? Staráte se o své zdraví?

S rodinou, manželkou a dětmi, vyrážíme na procházky, jezdíme na výlety, také chodím se psem. Občas absolvuji preventivní vyšetření.

Miroslav Bobek, *1967

Manažer, přírodovědec a publicista, který se narodil v Mladé Boleslavi, vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, poté mnoho let působil v Českém rozhlase. Od roku 2010 vykonává funkci ředitele pražské zoo. Se svou rodinou žije v Praze.

Text: Šárka Dumbrovská