Už skoro třicet let se vydává svým fotoaparátem zaznamenávat ty nejhorší válečné konflikty i humanitární a přírodní katastrofy po celé zeměkouli. Podnikl přes dvě stovky pracovních cest do těch nejnebezpečnějších oblastí světa. Všechny je ve zdraví přežil mimo jiné i proto, že se stará o své zdraví a snaží se udržet v kondici.

Co vás na reportážní fotografii nejvíc fascinuje?

Uvědomil jsem si, že mi vyhovuje daný způsob práce. Není to jen o tom někam odjet, ale hlavně o schopnosti improvizovat – umět rychle reagovat, nakoupit levně letenky a především získat důvěru tamějších lidí. To mě baví a vyhovuje mi to zároveň. Toužím hlavně daným věcem porozumět a tím, že je vidím na vlastní oči, si mohu vytvořit nějaký úsudek. Příkladem může být focení lidí nakažených AIDS. Na Ukrajině jde o naprosté tabu, lidé se za nemoc stydí, neřeknou o ní ani svým nejbližším. Jel jsem do země asi šestkrát, než jsem si získal jejich důvěru a oni se ode mě nechali fotografovat.

Ukrajina, lidé nakažení AIDS. Foto: Jan Šibík

Cesty, jež máte za sebou, mapují světové katastrofy, ať už přírodní, válečné nebo epidemické, od konce osmdesátých let po současnost. Jak se vyrovnáváte s tou horou neštěstí, kterou skrz objektiv vidíte?

Lidé se mě často ptají, jak jsem všechna ta neštěstí mohl vydržet. Realita je však taková, že pobyt v postižené zemi pro mě není tak dramatický, jak se může zdát. I když jde o drsné věci, v zemi jsem pouze čtrnáct dní a vrátím se zpět. Ale lidé, kteří v ní žijí, ti se nemají kam vrátit. Proto je pro mě sdílení jednodušší než pro ně. Na druhé straně lidé, kteří v neštěstí žijí pořád, třeba i třicet let, jako je tomu například v Afghánistánu, nemohou neustále žít v psychické tenzi a depresi. V Kábulu jsou ulice, kde se střílí, a o tři ulice dál jsou děti, které si kopou do míče. Myslím si, že náš civilizovaný svět je velice křehký, prožíváme vše daleko víc než lidi, jimž se špatné věci opravdu dějí.

Afghánistán, život ve stínu střelby. Foto: Jan Šibík

Co pokládáte při práci v rizikové oblasti za nejdůležitější?

Pro mě je nejdůležitější se vyspat. To je někdy obtížné, protože se mi honí v hlavě okamžiky, které jsem přes den viděl. Dříve jsem spánek trénoval před odjezdem, spal jsem na tvrdé podlaze a snažil se uvyknout tvrdým podmínkám. Ale je těžké doma ovlivnit mysl, protože nejsilnější emoce prožívám až na místě. Pokud jsem však chtěl celý den fotit, nemohl jsem si dovolit být unavený a vyčerpaný. Musel jsem se naučit zklidnit psychiku.

Jak eliminujete strach?

Neeliminuji, protože strach je dobrá pojistka. Když se člověk ocitne v nebezpečné situaci, vždy se bojí, strach vás však zároveň chrání před riskantními a nerozvážnými kroky. V dnešní době však přibyl další strach, a to únosy, které v minulosti tolik nehrozily a které považuji za horší než nejnebezpečnější válečné útoky. Riziko únosů nepodceňuji a raději se takovému místu vyhnu.

S kolegou, slavným válečným fotografem Jamesem Nachtweyem na Haiti po zemětřesení v roce 2010. Foto: sibik.cz

V epicentrech konfliktů nad sebou potřebujete mít kontrolu. Snažíte se doma posilovat svůj imunitní systém a pečovat o své zdraví? 

Ano, zdraví pro mě znamená jednu z důležitých životních priorit. Pokud chci jezdit a fotit dál, potřebuji fyzicky vydržet. Snažím se dobře a zdravě stravovat a také sportovat. Dříve jsem běhal za Slavii, dnes se věnuji sportu rekreačně, ale soustavně. Baví mě aplikace iPhonu, krokoměry, které mě informují, kolik za den nachodím. Na jedné straně hra, na druhé motivace něco dělat pro svou kondici. Ačkoliv chodím docela dost, rozhodl jsem se ještě koupit kolo a už se těším, až začnu jezdit.

Považujete prevenci svého zdraví a pravidelně lékařské prohlídky za důležité? 

Uvědomuju si, že i prevence je důležitá. Kromě malárie, kterou jsem kdysi dostal, se mi nic závažnějšího nestalo, přesto určitě nepodceňuji různá vyšetření. Jsou důležitá nejen pro mou profesi, motivací je i fakt, že jsem ve věku, kdy lidi, které znám, začínají mít zdravotní problémy. Jsem přesvědčen, že kdyby dbali na prevenci, nemuselo by k nim třeba vůbec dojít. Vždy mě zarazí, že zemřel někdo, koho jsem znal. Proto se snažím se o sebe starat.

Před budovou pražské Staroměstské radnice, kde se začátkem roku konala jeho výstava Deset let. Foto: twicopy.org/JanSibik/

Jaké poselství byste s nabytými zkušenostmi lidem chtěl předat? 

Jedna z věcí, kterou si uvědomuji na cestách, je, že v zemích třetího světa hodně lidí umírá na běžné nemoci. Důvod je jediný, nikdo jim nemůže poskytnout pomoc. Nejsou očkovaní, nemají profesionální zdravotníky, jak tomu je v civilizovaných zemích. A to jen proto, že se bohužel narodili v Jižním Súdánu nebo Somálsku. Kdyby se totiž narodili tady, pomohlo by se jim. Svět je hodně nespravedlivý. Při cestách si teprve uvědomíme, v jakém světě žijeme. A podle toho bychom se měli i chovat.

Jan Šibík, *1963

Významný český reportážní fotograf, držitel řady prestižních ocenění u nás i ve světě. V soutěži Czech PressPhoto získal v různých kategoriích celkem čtyřicet pět ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu. V roce 2004 obsadil v soutěži World Press Photo třetí místo v kategorii Sportovní příběhy. Je laureátem Ceny 1. června, kterou uděluje město Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Pracoval pro časopisy Mladý svět a Reflex (1993–2013), od roku 2014 je na volné noze. Vydal několik knih, letos mu vyšla novinka s názvem Deset let. Žije a pracuje v Praze.

www.sibik.cz

Text: Šárka Dumbrovská